Odpuštění jako důležitá složka spokojeného života

V životě se nám dějí různé nepříjemné události, ať už vinou někoho z okolí, tak naší vlastní vinou. Často máme sklony se utápět ve výčitkách a naštvání nebo pocitech viny, případně dělat, že se události nestaly. To ale není něčím, co nám pomůže se přes nepříjemnou situaci zdravě dostat. Aby nám v dalším životě událost nepřekáže, je potřeba umět odpouštět. Odpuštění je nezbytné pro fyzické i psychické zdraví a celkovou životní spokojenost, odpuštění lidem kolem sebe i sobě samému přináší lepší pocit svobody a naplněnosti života. V čem spočívá proces truchlení a jak mu můžete napomoci?

Definice odpuštění

Ačkoliv je výzkum fenoménu odpuštění již poměrně zaběhlý, ustálená definice odpuštění je stále otevřenou otázkou. Možná je jednodušší začít s vymezováním od toho, čím odpuštění není, ač se to může zdát velmi blízké a často zaměnitelné.

Odpuštění není ignorováním či popřením charakteru situace ani zapomenutím, pardonováním, tolerováním či až schvalováním špatného, zlého nebo bolest způsobujícího chování, smírem (nastolením původního vztahu), není kompenzací nebo snahou odčinit vzniklá příkoří, není ani hrou a předstíráním pohody, ani zaujetím povýšeného a nadřazeného postoje nad provinilým (Křivohlavý, 2010). Odpuštění není totéž co usmíření, zahrnuje propracování se bolestí, porozumění proběhlé situaci, znovunabytí pocitu bezpečí a zbavení se zášti, jedinec na něj stačí sám, zatímco usmíření je interpersonální proces vedení dialogu o tom, co se stalo, vzájemná výměna pohledu na věc, vyjádření bolesti, vyslechnutí výčitek svědomí a začátek obnovování důvěry. Stejně tak se odpuštění značně liší od zapomenutí, odpuštění není vymazání paměti, ale spíše nový způsob pamatování (Howes, 2013). Odpuštění závisí hlavně na kontextu, jsou pro něj nezbytné intrapsychické procesy snižující vnitřní negativní emoce, motivace a myšlenky založené na rozhořčení, a pomoci mohou také interpersonální procesy zahrnující zážitky odpuštění (Worthington, Witvliet, Pietrini, & Miller, 2007).

Výstižnou definici odpuštění nabízí jeden z největších badatelů v oblasti odpuštění, Everett L. Worthington Jr. (2000, s. 229 in Křivohlavý, 2010, s. 112): „Odpuštění je souhrnný termín, který je charakterizován na jedné straně snahou snížit intenzitu motivace vyhledávat pomstu a vyhýbat se snahám takovéhoto druhu a na druhé straně snahou zvýšit motivaci hledat smír (usmířit se, vyhledávat smíření).“ Jako podstatné znaky odpuštění uvádí Křivohlavý (2010) vědomou snahu snížit hodnotu negativních postojů a zlepšit empatické porozumění člověku, který je chápán jako viník, a snížit negativní hodnocení toho, co je chápáno jako křivda, při současné snaze nezapomenout, co se stalo. Ke smíření dojít nutně nemusí.

Výhody plynoucí ze schopnosti odpouštět

Podle mnohých výzkumů je odpuštění důležitým faktorem tělesného i psychického zdraví, odpouštějící lidé obvykle prožívají plnější život, dosahují fyzického uklidnění a dobrého subjektivního pocitu, odpuštění oprošťuje od zranění, likviduje zlobu a vztek, dává prožívat větší pocit klidu, pokoje a štěstí, může zlepšit i celkový zdravotní stav (Křivohlavý, 2010). Odpuštění může zvýšit pozitivní zážitky (Fincham et al., 2005 in Worthington, Witvliet, Pietrini, & Miller, 2007) a naopak snížit pocity viny, strachu či úzkosti, a sloužit tak v podstatě jako prevence patologických efektů zármutku či výčitek svědomí (Ross, Kendall, Matters, Wrobel, & Rye, 2004).

Odpuštění sobě samému hraje v životě člověka ústřední roli, je to naprosto přirozený proces změny osobnostní identity k pocitu rozpoznání někoho známého, kdo byl dlouho schovaný kdesi uvnitř, k přijetí sebe sama, vyjasnění si svých vlastností a svého místa v tomto světě, akceptování sebe jako celku, včetně bolestných stránek (Bauer et al., 1992).

Neodpuštění a jeho dopad na kvalitu života

Naopak lidé neschopní odpouštět prožívají mnohé zážitky nespravedlnosti a trápí se přemítáním způsobujícím závist, pomstychtivost, nesnášenlivost, hořkost, rozhořčení či vztek, ale i strach z budoucího ublížení až depresi (Worthington, Witvliet, Pietrini, & Miller, 2007). Toto odcizení od sebe a ostatních je hluboce bolestivé, způsobuje vzájemné výčitky, zmatek, vinu, úzkost až beznaděj, člověk se cítí zranitelný a jakoby nahý před sebou i ostatními, bojí se své slabosti a brání se jí prázdností, smutkem, cynismem či vztekem (Bauer et al., 1992).

Neodpuštění má vliv také na fyziologický obraz. Způsobuje dlouhodobě působící stres, který se zobrazuje ve velmi nabuzených hodnotách tonické tenze očních svalů, tepové frekvence a kožní vodivosti, způsobuje svalovou tenzi v oblasti čela, zvýšený krevní tlak, a právě tak může ovlivnit i vznik stresové poruchy (Worthington, Witvliet, Pietrini, & Miller, 2007).

Proces odpuštění

Odpuštění je dynamický jev, spíše než o událost se tedy jedná o neustále probíhající proces, vynořující se hlavně ve specifických krizích, katastrofických událostech, těžkých změnách v životě jedince či v obyčejném ohlédnutí se zpět za svým životem. Postup k uzdravení probíhá od klamání a popírání k upřímnosti a poznání, k důvěře a celistvé akceptaci. Cestou odpouštějící jedinec absolvuje mnohá váhání a tvrdé soudy, a proto je nutné prožití láskyplné akceptace okolí, víra a odhodlání, že současná bolest pomůže k uzdravení a žal přejde, a zároveň otevřenost k zanechání staré identity. Člověk získává nové porozumění zodpovědnosti, přijímá to, kým je, je si vědom spojenosti s ostatními a se světem a zároveň prožívá svoji oddělenost. Osobnostní snaha o odpuštění sobě samému zahrnuje odcizení i usmíření, je to složitá a zdlouhavá cesta k návratu do lidské společnosti, cesta od zaseknutí v minulosti a od iluze, jaký člověk je, k člověku jako lidské bytosti, nedokonalé jako všichni ostatní, ale ne už osamělé (Bauer et al., 1992). Trochu jednodušeji představuje tento proces Křivohlavý (2010): pocit ukřivdění pramení z určité krize a vyvolává vzdutí nenávisti k útočníkovi, poté při hlubším vhledu vzniká alternativní pohled nabízející možnost řešení odpuštěním.

Podle Worthingtona (1998 in Křivohlavý, 2010) proces odpouštění lze vyjádřit modelem pěti fází (REACH model): 1. soustředění pozornosti na to, co se stalo, a obírání se konfliktem, 2. zrod a sílení empatického vztahu k viníkovi, 3. uzavření závazku vzdát se snahy po odplatě a pomstě, 4. rozhodnutí se pro odpuštění, 5. výdrž v rozhodnutí viníkovi odpustit.

Podívejme se více na možnosti usnadnění či vůbec navození těchto kroků. (1) Pro soustředění pozornosti na to, co se stalo, je důležité odvážit se vůbec přijmout situaci jako fakt a nezavírat před ní oči. V tomto kroku jsou jistě důležití lidé v okolí, s kterými jedinec může o situaci mluvit a kteří mu mohou nabídnout i jiné hledisko. Pochopení situace a motivů provinilé osoby nám pak může pomoci pocítit a rozvíjet (2) empatii k viníkovi. Pro přijetí viníka může být také dobré si uvědomit, a případně si i sepsat seznam dobrých stránek viníka a nad těmi se potom zamyslet a rozvinout opět respekt k této osobě; vděčnost může značně podpořit a prohloubit odpuštění. Potom může následovat (3) uzavření závazku vzdát se snahy po odplatě a pomstě, není totiž důvod ubližovat člověku, jehož si vážíme. Další kroky, (4) rozhodnutí se pro odpuštění i (5) výdrž v rozhodnutí viníkovi odpustit, vyžadují silnou motivaci a aktivaci. Viník je přijímán a poškozenému stojí za to mu odpustit. Je dobré mít se o koho opřít, od koho si nechat poradit v těžkostech či se mu s těmito zádrhely svěřit, nejdůležitější je však mít pevný základ v sobě, jakousi touhu a přesvědčení pro odpuštění, od kterých se může člověk odrazit. Celý proces by měl být doprovázen vědomím toho, že jedinec směřuje k většímu klidu a spokojenosti a nechat se těmito cíli motivovat.

Cvičení pro podporu odpuštění

Vybavte si situaci, v níž jste zažil/a pocit příkoří, křivdy nebo zklamání (pro začátek vybírejte nějakou z méně zatěžujících situací).
Vzpomeňte si na člověka, se kterým máte tuto negativní zkušenost spojenou (viník):

• Jak silné emoce vyvolává vzpomínka na tuto situaci, na tuto osobu?
• Do jaké míry tato zkušenost ovlivnila váš vzájemný vztah?
• Nakolik vás daná situace či stav tíží?
• Rozhodnete se pro proces odpouštění?

Podpora procesu odpouštění (REACH model):

• Recall: Vybavte si co nejkonkrétněji situaci příkoří, zklamání.
• Empathy: Pokuste se empaticky porozumět chování viníka. Proč se asi zachoval/a tak, jak se zachoval/a?
• Altruistic gift of forgiveness: Vzpomeňte si, jaké to bylo, když jste něco negativního udělal/a druhému člověku a on vám odpustil.
• Commitment: Rozhodněte se pro odpuštění viníkovi.
• Hold on: Vytrvejte ve svém rozhodnutí odpustit a pokuste se zbavit negativních myšlenek a soudů spojených s viníkem. Uděláte krok ke smíření?

Zdroje:
Bauer, L. I. N., Duffy, J., Fountain, E., Halling, S., Holzer, M., Jones, E., … Rowe, J. A. N. O. (1992). Exploring Self-Forgiveness, Journal of Religion and Health, 31(2), 149–160. Retrieved from http://www.jstor.org/stable/27510687.
Griffin, B. J., Worthington Jr., E. L., Lavelock, C. R., Greer, Ch. L., Lin, Y., Davis, D. E., Hook, J. N. (2015). Journal of Counseling Psychology, 62(2), 124–136. http://dx.doi.org/10.1037/cou0000060.
Howes, R. (2013). Forgiveness vs. Reconciliation. Forgiveness fact and fiction. Retrieved from https://www.psychologytoday.com/blog/in-therapy/201303/forgiveness-vs-reconciliation.
Křivohlavý, J. (2010). Pozitivní psychologie. Praha: Portál.
Ross, S. R., Hertenstein, M. J., & Wrobel, T. a. (2007). Maladaptive correlates of the failure to forgive self and others: further evidence for a two-component model of forgiveness. Journal of Personality Assessment, 88(2), 158–167. http://doi.org/10.1080/00223890701267985.
Ross, S. R., Kendall, A. C., Matters, K. G., Wrobel, T. a, & Rye, M. S. (2004). A personological examination of self- and other-forgiveness in the five factor model. Journal of Personality Assessment, 82(2), 207–214. http://doi.org/10.1207/s15327752jpa8202_8.
Worthington, E. L., Witvliet, C. V. O., Pietrini, P., & Miller, A. J. (2007). Forgiveness, health, and well-being: a review of evidence for emotional versus decisional forgiveness, dispositional forgivingness, and reduced unforgiveness. Journal of Behavioral Medicine, 30(4), 291–302. http://doi.org/10.1007/s10865-007-9105-8.
materiály z činnosti Doc. PhDr. Aleny Slezáčkové, Ph.D.